Josef Lux

Inspirativní úvahy našeho vynikajícího politika, dlouholetého polistopadového předsedy KDU-ČSL Josefa Luxe. Ve svých textech se nezabýval jen úzce stranickými tématy a aktuálními politickými problémy 90. let. Dokázal „zajet na hlubinu“ a učinit z politiky skutečně věc veřejnou, věc hodnou široké společenské diskuse.

Význam bolesti a oběti

Úvahy o morálce je velmi snadné přejít jako pouhé moralizování. Zapomínáme přitom, že všechny úvahy – o ekonomice, právu, zdravotnictví či školství – jsou rovněž pouhou teorií, ale každá teorie je pro praxi potřebná, nezbytně ji doprovází a záleží jen na nás, nakolik z praxe vychází a dokáže jí být inspirací. Platí to i pro oblast morálky.

Je vítězství tou základní formou seberealizace člověka?

Není jistě vynálezem moderní doby, že se vztahy mezi lidmi utvářejí na základě viny a odplaty, nabídky a poptávky, přičemž vždy je tu snaha jedince v této permanentní soutěži zvítězit: Za vinu více oplatit, za nabídku více získat. Oběť je popřením, vědomým vykročením z tohoto systému, neboť je-li to skutečná oběť – je dáváním bez braní. Kdo se obětuje, neptá se, co za to. Kdo se obětuje, vědomě ztrácí, aby druzí získali. A je třeba si uvědomit, že tento fenomén do lidské morálky vneslo křesťanství a učinilo jej jedním ze základních principů dnešního civilizovaného světa. Je dobré si to připomenout v době, kdy honba za úspěchem vydává právě vítězství za základní formu seberealizace člověka.

8 let po listopadu 1989

Osm let uplynulo od 17. listopadu 1989 a dnes můžeme říci, že bychom asi v naší historii našli málo období, kdy se v tak malém časovém úseku událo tolik změn. Řada těch pozitivních začala být brzy vnímána jako samozřejmost, která je přirozená. Svoboda je přirozeným stavem moderního člověka a on ji přirozeně považuje za své právo. Jakmile proto odešel čas, kdy svoboda bylá násilně omezována a zpochybňována, lidé se dostali do „normální situace“ a začali se zabývat tím, co jim na ní připadá nenormální, co jim vadí a co by si přáli změnit.

Bolest patří k životu

Dospěl jsem k životní zkušenosti, že jsme-li vystaveni bolesti a neštěstí, dokážeme-li je přijmout a projít tím, nacházíme se přitom. Nechci tím říct, že by si lidé měli takové zkoušky sesílat záměrně. Stačí prostá pravda vyjádřená příslovím, že „dost má den na svém trápení“. Je však důležité jím nejen projít, ale snažit se jít dál. Někdy se člověk přistihne, že má chuť ve své bolesti zůstat, nedělat nic, jen se litovat. Když tím však projde a dokáže svoje utrpení v sobě spálit, je nabitý obrovskou energií. Vím, někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje a velikosti a život by byl jenom pošetilostí.

Jsou věci, které stojí za utrpení

Jsou v lidském životě věci, které stojí za utrpení, a kdyby tomu tak nebylo, jejich velikost by se snížila a život by se postupně stával planým. Snažíme se vytvořit šťastnou společnost, a musíme si proto ujasnit, co štěstím je a co není, co lidský život obohacuje a co naopak ochuzuje.

K čemu vede opomíjení zdravě kritických hlasů?

Přesto rostoucí nespokojenost, kterou občané projevují, signalizuje problém, který si zaslouží maximální pozornost. To, co dnes nazýváme „blbou náladou“, není konstruktivní nespokojenost s problémy, protože je stále méně provázena důvěrou v možnost nápravy, a dokonce ve vůli k této nápravě. Až příliš často, kdykoli se ozval realistický hlas kohokoli – ať už politika, zaměstnance, odboráře či experta, který upozornil na nedostatky, omyl a nebezpečí pro budoucí vývoj –, byl tento hlas nejen přeslechnut, ale bohužel i často zesměšněn či označen za nepřítele zvolené cesty pokroku.