K čemu vede opomíjení zdravě kritických hlasů?

Přesto rostoucí nespokojenost, kterou občané projevují, signalizuje problém, který si zaslouží maximální pozornost. To, co dnes nazýváme „blbou náladou“, není konstruktivní nespokojenost s problémy, protože je stále méně provázena důvěrou v možnost nápravy, a dokonce ve vůli k této nápravě. Až příliš často, kdykoli se ozval realistický hlas kohokoli – ať už politika, zaměstnance, odboráře či experta, který upozornil na nedostatky, omyl a nebezpečí pro budoucí vývoj –, byl tento hlas nejen přeslechnut, ale bohužel i často zesměšněn či označen za nepřítele zvolené cesty pokroku.

Mnohokrát jsem i na stránkách tohoto listu varoval před nutným důsledkem takového zahrávání si s ohněm. Jestliže názor a požadavek odborářů je odsouzen jako projev skupinových zájmů, který je vznášen na úkor ostatních, jestliže je jindy stejně odbyt názor koaliční či opoziční strany, lékařů, ekologů, učitelů, zemědělců, důchodců atd., ocitají se posléze všichni proti všem. Vytrácí se to, co činí společnost společností, tedy duch pospolitosti, spolupráce a vzájemného respektu.

Dnes postrádáme právě tento potenciál vědomí společného úkolu, společného díla a společného odříkání, které jsme pociťovali před osmi lety a bez něhož by transformace vůbec nebyla možná. Tehdy jsme měli zkušenost společného odporu a společného odmítnutí režimu, který jsme si nepřáli a který jsme se rozhodli změnit. Odmítli jsme stát, který byl „jejich“, a bylo třeba, aby se toto proměnilo, aby se z něho stal stát těch, kteří stáli na náměstích, tedy stát občanů, kteří, kritizují-li tento stát, jsou slyšeni a respektováni, neboť do toho mají co mluvit. Získají-li pocit, že nemají, pak to není pouhé zklamání z toho, že jejich životní úroveň zůstala pod jejich očekáváním, ale je zviklána jejich důvěra v to, že jejich životní úroveň a životní podmínky zajímají ještě někoho jiného než je samé. Chceme-li učinit změnu – a tato změna je nevyhnutelná –, pak se musíme pokusit jednotlivce opět učinit společností. K tomu nestačí vrátit lesk image této vlády a mám obavu, aby po vládě „národního porozumění“ a vládě „národní oběti“ nebyla jednou nazvána vláda „národního neporozumění“. Nemáme nyní menší úkol než vrátit této společnosti naději.

(deník Práce, 20. listopadu 1997)